Rýdeč
Následující text je převzat ze spisu „Poznámky k návrhům obecního znaku a vlajky“, který pro obec Malečov v roce 2020 zpracoval Stanislav Kasík za Heraldickou kancelář „Dauphin“ v Roudnici nad Labem. Uveřejněno se souhlasem autora textu i obce Malečov.
První písemná zmínka o obci Rýdeč v historických pramenech je činěna dne 1. 10. 1407 v zápise v deskách zemských. Herbort z Ročova, řečený Kolovrat, poručník sirotků po Benešovi z Kostomlat (dříve také Beneš Škopek z Dubé a z Liběšic), zapisuje Albertovi z Dubé a z Liběšic, křížovníku řádu německých rytířů polovinu Liběšic a příslušných vsí. Mezi nimi je i Rýdeč („in Rydczi“; RT II., 1872, s. 41). Liběšice byly v uvedené době majetkem Škopků z Dubé a z Liběšic erbu ostrví. Historici míní, že uvedený rod podnítil založení jak Rýdeče, tak také nedalekých Řepčic a Řetouně. Posledním z Ronovců, který držel Liběšice, byl v roce 1457 Jindřich Berka z Dubé. Po něm je zde v roce 1487 připomínán Jindřich z Rabštejna, který statek prodal pánům z Gutštejna. Od nich v roce 1520 koupil Liběšice Karel Dubanský z Duban.
Karel Dubanský z Duban začal promyšleně budovat rozsáhlé a prosperující panství. V roce 1540 přikoupil od Prokopa z Vartenberka Býčkovice a získal do zástavy město a panství Roudnici nad Labem. Zemřel v roce 1542 a statky dědil jeho syn Oldřich. Pozdější litoměřický královský hejtman a hejtman Pražského hradu rozšířil v roce 1566 rodový majetek koupí panství Ploskovice. Zemřel v roce 1571 a jím vymřela tato větev Dubanských po meči. Vdova po Oldřichovi Dubanském Anna z Vřesovic, protože se znovu vdala, byla na základě Oldřichova kšaftu nucena přistoupit na rozdělení majetku mezi Oldřicha Hostakovského z Arklebic a dvanáct sourozenců z Vřesovic. Z nich Anna, vdaná z Roupova, držela ten díl, ke kterému se dostala také Rýdeč. Byla to část s tvrzemi v Trnovanech a v Podviní. Vše bylo připojeno k roupovskému statku v Žitenicích. Stalo se tak v roce 1575.
V roce 1611 císař Rudolf II. postoupil za 7000 kop grošů míšeňských Žitenice do dědičného držení Václavovi Vilémovi z Roupova (Sedláček, Hrady, XIV., 1923, s. 111 /Liběšice/, s. 369 /Žitenice/). Pán z Roupova se stal významnou osobností a jedním z vůdců stavovského povstání v letech 1618-1620. Byl jmenován předsedou sboru direktorů království a Fridrich Falcký, jako český král, jej jmenoval nejvyšším kancléřem. Po prohrané bitvě na Bílé hoře se mu podařilo utéci ze země. V nepřítomnosti byl souzen a odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Při vpádu Švédů do Čech v roce 1634 se Václav Vilém z Roupova dostal do dobitých Litoměřic, kde zemřel. Ze zápisu konfiskační komise z dubna 1621 vyplývá, že krom cti a hrdla ztratil také statky Trnovany a Žitenice. U trnovanského statku je uvedena také ves Rýdeč („Řídec“, „Ritschen“). Statky byly postoupeny Volfovi Ilburkovi z Vřesovic a ten je prodal v roce 1633 Albrechtovi z Valdštejna, vévodovi z Frýdlantu, kterému však byly po jeho zavraždění v Chebu v roce 1634 konfiskovány (Bílek, Konfiskace 1, 1882, s. 469). Statek Trnovany byl císařskou rezolucí z 1. 7. 1637 postoupen do dědičného držení Adamovi z Valdštejna (Bílek, Konfiskace 2, 1883, s. 790). Od Karla Ferdinanda z Valdštejna koupila v roce 1647 Trnovany Dorota Alžběta Lhotská ze Ptení. Po její smrti v roce 1668 dědili statek její druhý manžel Václav Milota Hrušovský z Hrušovic a její syn z prvního manželství Ferdinand Lhotský ze Ptení. Oba trnovanský statek v roce 1670 prodali litoměřickému biskupovi Rudolfovi ze Šlejnic. V roce 1690 koupila Trnovany Anna Marie Františka vévodkyně Sasko-Lauenburská a připojila je k Ploskovicím. Rýdeč se tak již natrvalo stala součástí panství Ploskovice. Když Anna Marie Františka v roce 1741 zemřela, přešel její majetek na jedinou dceru z prvního manželství Marii Annu Karolinu Bavorskou. Ploskovice se nakonec staly majetkem bavorského kurfiřta z rodu Wittelsbachů. V roce 1805, kdy se Maxmilián Josef IV. Zweibrückenský, vévoda a kurfiřt Bavorský (1799-1825) stal králem v Bavorsku, byly Rakouskému císařství postoupeny všechny majetky Wittelsbachů v Čechách, výměnou za rakouské statky v Bavorsku. Ploskovice připadly Ferdinandovi Habsburskému, velkovévodovi toskánskému. V roce 1849 byly Ploskovice a s nimi i další statky postoupeny do osobního vlastnictví odstoupivšímu císaři Ferdinandovi V., který se zřekl vlády ve prospěch synovce Františka Josefa. Po Ferdinandově úmrtí v roce1878 převzal veškerý jeho majetek císař František Josef I. Rodinným majetkem Habsburků zůstaly Ploskovice a s nimi i Rýdeč do roku 1918, kdy byly nově vzniklou Československou republikou vyvlastněny.
Topografická literatura z 18. a 19. století přináší o vsi Rýdeč následující informace.
V roce 1787 tvořilo Rýdeč („Ritschen“) 50 domů. Ves příslušela k panství Ploskovice v držení Christiana Augusta knížete z Waldecku (Schaller, V., 1787, s. 303).
V roce 1833 byla ves Rýdeč („Rydeč“, „Ritschen“) součástí panství Ploskovice a Záhořany, včetně statku Svádova, drženém Leopoldem II. arcivévodou Rakouským a velkovévodou Toskánským. Ves tvořilo 52 domy s 242 obyvateli. Byl zde 1 mlýn. Přifařena byla do Třebušína (kostel sv. Mikuláše; Sommer, I., 1833, s. 351).
V roce 1848 měla Rýdeč („Rydeč“, „Ritschen“) 52 domy s 274 obyvateli. Patřila k panství Ploskovice, jehož majitelem byl Leopold II. arcivévoda Rakouský a velkovévoda Toskánský (Palacký, Popis, 1848, s. 72).
Ottův slovník naučný uvádí u hesla Rýdeč („Rydeč“, „Ritschen“) ves, kterou tvoří 54 domy s 258 obyvateli německé národnosti (podle statistických údajů z roku 1890). Ves byla přifařena do Třebušína (kostel sv. Mikuláše) a příslušela k hejtmanství a politickému okresu Litoměřice (OSN XXII., 1904, s. 415).
Jazykovědci vykládají význam názvu vsi takto: Jméno Rýdeč vzniklo z osobního jména Rýdek a znamenalo Rýdkův – tj. dvůr. Osobní jméno Rýdek odpovídalo německému osobnímu jménu Rido, které mělo původ ve středohornoněmeckém pojmu ritan – reiten (jezdit na koni).
Fotodokumentace
Zveřejněné fotografie jsou chráněny autorskými právy. V případě zájmu o jejich stažení nám, prosíme, podejte zprávu na info@malecovskyrozhled.cz. Fotografie pochází ze soukromých archivů, knihy Petra Špačka „Jak to bylo na Ústecku 2“ a zejména z archivu Muzea města Ústí nad Labem.
